V brzkém dopoledni přijíždíme mikrobusem do Užgorodu, který leží na hranici Ukrajiny a Slovenska. Já, sestřenice a náš kamarád. Autobus na Slovensko nám jede až za dvě hodiny a tak si po povinném nákupu levné vodky jdeme sednout na vlakové nádraží, které svým vzhledem ostře kontrastuje s okolím. Vedle šedivého sídliště, oprýskaného autobusového nádražíčka a tržiště plného špíny se tyčí moderní a čistá železniční hala, za kterou by se nemusela stydět ani srovnatelná města v západní Evropě.
Objevují se dva mladí policisté v nažehlených uniformách a kontrolují nám pasy. Když jeden z nich odchází žhavit vysílačku před nádraží, je jasné, že něco nebude v pořádku. Ptám se, o co jde a dozvídám se, že máme "balšoj problem", který se musí vyřešit na stanici a v tuto chvíli jsme vpodstatě zatčeni. Na malém byrokratickém formuláři, který se povinně vyplňuje při vstupu na ukrajiské území, máme uvedeno jako místo pobytu Koločavu, ale nyní jsme v Užgorodě. Když namítám, že tohle město jen projíždíme, je mi odpovězeno, že tam musí být napsána úplně celá trasa našeho pohybu po Ukrajině. Na formuláři je však pro tyhle údaje vyhrazen jeden jediný řádek o délce zhruba sedmi centimetrů, takže proti tomuto tvrzení protestuji. Hlídka však trvá na své verzi a dále o tom nehodlá diskutovat.
Přivádí slováka, který je zadržen za stejný prohřešek a po několika dlouhých minutách je nám s ledovým klidem sděleno, že policejní automobil je momentálně v terénu a tak si máme buď hodinku počkat, anebo zaplatit taxíky. Na Ukrajině je opravdu možné všechno. Vzhledem ke zdejší ceně benzínu stojí taxi pakatel, takže volíme druhou možnost. Objevuje se podivný chlapík v kožené bundě, který se představuje jako policista v civilu a bude nás v jednom z automobilů doprovázet. Moc se mi to nelíbí, a proto si vyžádám jeho policejní průkaz. Musím však konstatovat, že kdyby mi ukázal falešný doklad, tak to stejně nepoznám a tak nezbývá než doufat, že místo na policejní stanici neskončíme někde u mafiánů.
Stanice cizinecké policie se nachází na západním okraji města. Jsme odvedeni do překvapivě útulné zasedačky, které vévodí velký plakát rozloženého kalašnikova. V rohu místnosti je DVD přehrávač, na němž běží ukrajinsky dabovaná Smrtonosná past s Bruce Wilisem. Po půlhodině přichází velitel a jakmile zjistí důvod našeho zadržení, pronese na adresu policistů, kteří nás sem přivezli, několik vulgarit a bere si je na dlouhý pohovor do kanceláře. Nakonec nám jsou vráceny pasy a s tím, že jsme nic neprovedli, jsme opět propuštěni. Podle výrazů přítomných policistů dostali ti dva pořádného zprda. Oba provinilci se tváří jako spráskaní psi a za své peníze nám musí zaplatit taxi zpět na nádraží.
Když nás vezli na stanici, tak jsem se připravoval na obstrukce a vymáhání úplatků nebo nesmyslných pokut, ale že to skončí velkou ostudou pro příliš aktivní policejní hlídku, mě opravdu nenapadlo. Dodnes oceňuji férové jednání velitele stanice, který uznal chybu a vyřešil vzniklé nedorozumění tím nejlepším možným způsobem. A za ty nervy tenhle zážítek taky stál.